Nejhorší měsíce roku jsou jednoznačně listopad a prosinec. Ne snad proto, že by se zkracovaly dny, nastupovaly podzimní deprese nebo se neodvratně blížilo vánoční setkání s rodinou. Nýbrž proto, že vrcholí každoroční epidemie havlózy. Přežít období od 17. listopadu do 18. prosince se zdá rok od roku těžší. Letos ale dostáváme obzvlášť silnou dardu. Ředitelem Knihovny Václava Havla, instituce “pečující o zachování literárního, dramatického i politického odkazu” prvního českého prezidenta, se totiž v březnu stal “ekonom” a “filosof” Tomáš Sedláček. A poslyšte, něco vám povíme, jen tak čistě mezi náma: Je to všechno na hovno.

Nejlepší Havlovou hrou je patrně Zahradní slavnost. Její hlavní postava, Hugo Pludek, stoupá v kariéře naposloucháváním a opakováním banálních frází. Pracovního vrcholu dosahuje vyprázdněným žvaněním: “Ano, také si myslím, že ne, i když si nemyslím, že ano”. Všichni oceňují, že mluví hezky, tak nějak lidsky, ale přitom na výši. Absence obsahu je nezajímá. Havel tím mrká na absurditu vyrůstající z povrchního měšťáckého tlachání. Nejen politiků a pracovníků dnešních korporátů, ale i různých populárních “intelektuálů”. Hra je to nepochybně geniální. Není ale přece jen poněkud odvážné založit své šéfování prezidentské knihovně právě na ní?

Nemáme teď na mysli virální rozhovor, ve kterém Sedláček přirovná změny pohlaví k tomu, když si jeho generace nechávala na truc rodičům narůst vlasy nebo vytetovat kérku, a ve kterém navrhuje, abychom dětem místo Andrewa Tatea nabídli jako vzor Václava Havla, protože “to bude fungovat”. Ten jsme všichni viděli. Máme na mysli především hit posledních týdnů – havlovské instacarousely. Jeden z nich, nazvaný “My čekali smysl a dostali jsme bohatství”, odkazující na rozsáhlejší text na LinkedIn, například hlásá, že “jsme chtěli – s Havlem v čele – revoluci smyslu života a dostali ‘jen’ revoluci politicko-ekonomickou”. Havel přitom odpověď na smysl života celou dobu měl. Podle Sedláčka to “říkal, psal, vdechoval do svých her, šeptal různými způsoby. My jsme to jen tak nějak neposlouchali a nepochopili”. Ano, tušíte správně. Je to pravda a láska.

Neexistuje téma, ve kterém se toto heslo neuplatní. Sedláček vidí pravdu a lásku skutečně všude. Zatímco v Americe, Číně a Rusku se politické režimy drží silou a potřebují jednoho vůdce, aby nezkolabovaly, Evropa, kterou kvůli tomu všichni nenávidí, se “drží hledáním pravdy a lásky a tím, že se máme navzájem rádi”, zvěstuje Sedláček v rozhovoru s Petrem Ludwigem ve zjevné parodii na Studio Kroměříž. “Co má koneckonců větší smysl, než podílení se na životě v pravdě a lásce – na laskavé pravdě a na pravdivé lásce”, ptá se náš filosof na antibabišovské demonstraci Milionu chvilek 17. listopadu na Staroměstském náměstí. Snad někdo z davu zná či alespoň tuší odpověď.

Nejnosnější ale zůstávají instacarousely: “Jak by vypadala matematika, kdyby 1≠1? Celá by se rozsypala. Nic by neplatilo. A nemyslel Havel přesně toto tím životem v pravdě? A je-li traktorář spokojený ve svém traktoriánství, žije v pravdě vůči svému vlastnímu já. To je celé. Přeji nám všem, abychom byli. Protože jen tak můžeme Být. Jinak nejsme.” Silné. U traktorů to ovšem nekončí. Další týden, další kárání. Havla, který založil svůj “filosofický systém, sahající od božských vrcholů bytí, až k každodennosti praktického zelináře”, na tom, že “vesmír má smysl”, jsme špatně četli. Poslouchali jsme ho “jen když mluvil politicky. Ale když k nám mluvil skutečně – jako filosof, jako myslitel, jeden z nejhlubších a nejpoctivějších myslitelů naší planety, jako pastýř národa, tak jsem ho neposlouchali”. Naštěstí se člověk chybami učí.

Nejhorší samozřejmě není to, s jakou sebejistotou Sedláček opakuje a interpretuje ty nejbanálnější výroky, které kdy Havel vyslovil, nýbrž to, že jiného Havla snad ani nezná. Ten však existuje. Nejde jen o už zmiňovanou Zahradní slavnost, ve které jako by se Havel vysmíval přesně tomu, co nyní Sedláček dělá, ale i o další díla. Audience vrcholí v okamžiku, kdy sládek žádá Vaňka, aby výměnou za lepší místo psal sám na sebe hlášení StB. Vaněk odmítá, má zásady. Místo by chtěl, ale namočit se jako ostatní už ne. Trapně mlčí. I v Moci bezmocných či Politice a svědomí Havel jednoznačně odmítá hloupé a falešné dichotomie, dětskou hru na hrdiny a sraby, dobro a zlo. Ukazuje, že svět je složitější, než se může zdát zapáleným žvanilům. O tomhle Havlovi ředitel jeho knihovny evidentně nic netuší. Není to škoda?

Sedláček předkládá české veřejnosti pouze závěrečnou a nejhloupější Havlovu verzi. Tu, která sice pomohla svrhnout komunistický režim a alespoň nějak oponovala Klausismu, ale také tu, která s plnými ústy idealismu a humanismu podporovala bombardování Jugoslávie a zcela vylhanou invazi Spojených států do Iráku. Havel nám může nabídnout víc než jen nepřesvědčivého kýčaře, kterým se stal v 80. letech. Na to ovšem Sedláček, Hugo Pludek české ekonomie a filosofie, spíš nepřijde.

Nebylo by lepší místo abstraktních žvástů třeba podpořit Bedřišku? To by mohlo být skutečně havlovské.

Text načetl Sebastian Šikl. Pustit si ho můžete na YouTube, Spotify nebo Apple Podcasts.