Na pozadí mnoha celospolečenských debat se v uplynulém roce až znepokojivě často řešila hovna. Někteří to svými výroky úplně posrali a jiní se na ně kvůli tomu nasrali. Do mainstreamu (nejen literárního) přiteklo neuvěřitelné množství sraček. Zneklidňující množství lidí se přitom během chronických shitstormů zapomnělo medikovat, takže bez ohledu na konzistenci nezůstala jedna prdel suchá. Proč se ale zase řeší jen defekace? Jste taky někdy štastný, nebo furt jen pičujete?

Žijeme v podcastové společnosti, která se nebojí prolomit klidně tři tabu denně. Nezamýšlený ragebait je terapie sdílením pro chudé. Probírat na veřejnosti stolici, hajlování, endometriózu, neoholené ženské nohy, anál či nadváhu vyžaduje určitě odvahu. Pořád se však zapomíná na svízelné stavy, které nemalá část močichtivých mužů zažívá v okamžiku, kdy na toaletách zamíří postupně k první, druhé i třetí kabince a zjistí, že v žádné není volno.

Můžete jít hledat jiné záchody. Můžete čekat, až se místo uvolní, a do té doby předstírat, že vyřizujete urgentní DMs. Můžete se vrátit ke stolu a doufat, že vydržíte dalších 20 minut. Ale protože jste delulu, zamíříte k pisoárům a vytáhnete péro. Nejde to. Díváte se nahoru. Hypnotizujete mobil. Nic. Do tváří se hrne krev. Přejete si, ať už sameček vedle vás proboha dochčije. S vypětím všech mentálních i fyzických sil vytlačíte jednu kapku. Čůrek vítězství. Můžete se ctí odejít. De facto jste močili, nikdo nemůže nic namítat.

Kluci, pánové, chlapi, boys, buzíčci. Věděli jste, že spousta z nás má condition či přesněji sociální úzkostnou poruchu? Říká se jí paruréza a samozřejmě zasahuje rovněž nebinární a trans feláctvo. 

Podle výzkumu amerických vědců velí evoluční instinkty jasně: každý by měl chcát sám a po svém. Potvrzují to pejskové i šimpanzi. V důsledku vychcanosti kapitalistické společnosti, skrývané za “environmentální efektivitu”, jsou však biologické potřeby 7–20% populace ignorovány a autonomní nervové systémy neurotických broučků jsou bez milosti nastrkávány k pisoárům. Močící diskurz kolonizovala zelená politika inhibující funkci tisíců úzkostlivých močových měchýřů. Tomu je potřeba říct stačilo!

Progresivci se nám snaží namluvit, že na velikosti nezáleží. Máme zastavit dickshaming. Koho ale zajímá velikost, když se nemůže ani vychcat? Woke lumpenproletariát si až příliš často plete emancipaci s potěšením. Jeho příslušnictvu nedochází, že než začneme demontovat soutěživé přechcávací diskurzy, měli bychom nejdříve pomoci těm, kteří mají problém vůbec začít chcát. Revoluce ano, ale s vyprázdněným měchýřem, prosím.

V kapitalismu platí, že pokud se podvolíte, můžete si vydělat peníze a péro si nechat zkrátit, ohnout či prodloužit. K čemu jsou vám ale peníze, když se nemůžete vymočit? Parauréza si nevybírá. Zasahuje všechny bez ohledu na třídu, rasu, sexualitu či rodovou identitu. Ve chvíli, kdy stojíme u pisoáru a nejde to, přerůstá male gaze močícího idiota nalevo či napravo do všeprostupujícícho parurérzního panoptikonu.

Takže když letos ve svých storíčkách autorky podcastu Vyhonit ďábla pohoršeně dokumentovaly muže močící ve volné přírodě, bylo to pro spoustu z nás traumatizující. Představte si situaci, v níž vás při dlouhém zájezdu několikrát vyženou chcát před autobus a vám to přirozeně nejde. A když si pak ulevíte u nejbližšího stromečku, napadnou vás militantní feministky. Útok z opressed řad nečekáte, a tak často bolí nejvíc. Holky, teď jde o chcaní. Nemůžeme řešit, proč zrovna tam a proč zrovna 20 metrů od vás. Nikde jinde to nešlo. Trochu empatie, prosím.

Vánoce jsou tu cobydup. Citlivější z vás jistě zažijí u pisoárů při oslavách konce roku spoustu nepříjemných chvilek. Je nám to moc líto a budeme rádi, když se o traumatizující zážitky podělíte ve zprávách nebo na ahoj@buzerant.com. Vámi zaslané texty budou uveřejněny v publikaci Zrušte pisoáry: manifest za osvobození moči, která s podporou Nadace Rosy Luxemburgové vyjde v příštím roce.

Text načetl Jonáš Zbořil. Pustit si ho můžete na YouTube, Spotify nebo Apple Podcasts.