Poslední týdny se nesou ve znamení permanentního běsnění. Nekončící, tantrický boj za veřejnoprávní média, dosud bez vyvrcholení, důsledně naplánovaná a smysluplná válka v Íránu, kterou podporuje už jen Danuše Nerudová, vtíravé ochotnictví Motoristů sobě, jejichž představitelé se narodili pro rádio, z nějakého důvodu ovšem chtějí být každý den v televizi. Mikrofašisté nám berou víru v demokracii, spoluobčany i společnost jako celek. Snaží se nás připravit o granty, naději i šanci vidět další kvír film Šimona Holého. Trochu nespravedlivě se ale někdy zapomíná na to, co nám naopak přinášejí: Vědomosti, znalosti, vzdělání, poznání.
Ruku na harness, věděli jste do minulého týdne, co a kde je Strážnice? Že je tam festival? Folklóru? Lžete teď jen nám, nebo i sami sobě? Přiznejme si, že jsme všichni ty nesnesitelné pasáže o folklóru v Žertu přeskočili. Nebýt nesoudnosti Oty Klempíře a humiliation kinku Petra Macinky bychom nikdy nezjistili, že jižní Morava se kromě brněnského Animefestu, na který naopak ani Oto, ani Petr stydlivě nedorazili, pyšní ještě starším kvír festivalem. Není to magické? Vidíme, že stvůry u moci představují především potenciál k edukaci a seberozvoji. (A příležitostné šikaně zákeřného zla, Čestmíra Strakatého.)
Málokdo ještě tuší, proč se Petr Pavel stále hádá s Petrem Macinkou o to, kdo a v jaké roli poletí do Ankary. Asi jde o princip. Jenom blázen chce letět v červenci do Turecka, když všichni twinci jsou na Mykonosu. Co by však průměrný Čech věděl o Ústavě a pravomocích prezidenta, nebýt současné vlády či Miloše Zemana? Kolik lidí by vědělo, že prezident “jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády” nebo že “zastupuje stát navenek”? Zeman a Macinka udělali pro ústavněprávní vědomí národa víc než kdokoliv jiný, rozhodně víc než jakýkoliv právník. Jistě, pomohlo jim, že ústavní právo není zrovna náročný obor, na rozdíl například od civilního procesu, ale stejně. Komu čest, tomu čest.
Nejde ale jen o Česko. Měli jste snad do letošního jara ponětí o tom, kde je Hormuz a že je tam nějaký průliv? Díky emocionálnímu rozhodnutí Donalda Trumpa, kterého k útoku na Írán přesvědčily – dokonce i podle CIA “absurdní” – fantasmagorie prezentované Izraelem, nyní googlíme, poznáváme a zjišťujeme, že koule podstatné části našeho světa drží ve svěráku nepěkný autokratický režim, kterému jsme – slovy Saši Vondry, jenž negooglil dost – zabili v březnových leteckých útocích Alláha. Není to ideální, ale jak říkal Carl Gustav Jung, poznání se neopírá pouze o pravdu, ale také o omyl.
Nevzdělává se však jen společnost jako celek, ale i dílčí skupiny. Pár dní stará zpráva OSN o tom, že Izrael cíleně vraždil a vraždí palestinské děti, například přiměla členy Mladé ODS a TOPtýmu, bojující proti podrývání demokratických institucí a dezinformacím, vydat se do Izraele. Naděje české pravicové politiky si tam ověřili, že Jeruzalém má neuvěřitelný genius loci, jídlo je skvělé a mrtvé děti si za to mohly samy. Jak by řekl populární a slušný člověk Martin Dvořák, těch 20 tisíc palestinských dětí mělo stejně “v genetické výbavě nenávist ke všemu izraelskému”, tak co. Nakonec buďme rádi, že se mladí pravičáci tentokrát pouze fotí před památkami a pro změnu nikoho neznásilňují. Malé krůčky.
Může se nám to nelíbit, ale je zřejmé, že se poslední měsíce a roky intenzivně vzděláváme. Mnohem rychleji a hlouběji, než by to kdy dokázal libovolný edukativní příspěvek na Instagramu spolufinancovaný Evropskou unií. Jde vlastně o (možná trochu svéráznou) školu hrou. Macinka, Trump nebo Zeman v tomto ohledu kráčejí ve šlépějích učitele bílých národů, Jana Ámose Komenského.
Sluší se proto poděkovat.
Díky, že můžem.