V uplynulém týdnu se ve švýcarském Davosu konalo výroční zasedání Světového ekonomického fóra. Projev Donalda Trumpa, který se patrně rozhodl porazit Joe Bidena i ve stařecké demenci, však na našich feedech překonalo vystoupení kanadského premiéra Marka Carneyho. Ten se – pro nás nepřekvapivě – pustil do citování Václava Havla a dočkal se za to ovací vestoje. Zamysleme se proto spolu s ním: Má bezmocná Evropa moc? A neměli bychom se někomu omluvit?

Poté, co zopakoval Havlovu tezi, že komunistický režim udržovali při životě především malí živnostníci s cedulemi ve výlohách, Mark Carney přiznal, že Kanada i Evropa „po celá desetiletí prosperovaly z toho, co jsme nazývali mezinárodním řádem založeným na pravidlech.“ Věděli jsme, že „příběh o něm je částečně nepravdivý, že ti nejsilnější se z něj vyjmou, když se jim to hodí, že obchodní pravidla jsou prosazována asymetricky.“ A věděli jsme, že mezinárodní právo se vždy uplatňovalo „s různou přísností v závislosti na identitě obviněného či oběti.“ Ale z celého systému jsme těžili, a tak jsme zas a znovu dali ceduli do výlohy a „vyhýbali se calloutování rozdílů mezi rétorikou a realitou.“

Jistě, tato slova mohou překvapit jen někoho, kdo zatím nedával v životě příliš pozor, nebo pracuje či pracoval v redakci Respektu. Považovat za garanta bezpečného světa zemi, která periodicky střílí na ulicích vlastní občany, tentokrát dokonce bílé, bylo přece naivní od začátku. Navíc bychom mohli namítat, že iluze mezinárodního řádu vzala za své už dávno (namátkou Irák, Gaza, Západní břeh). A je proto trochu trapné přiznávat to až ve chvíli, kdy chtějí Spojené státy posrat hlavu i nám. Není ale nakonec zajímavější, co nám chce Carney sdělit?

Podstata jeho projevu spočívá v tom, že bychom měli přejít na „realismus založený na hodnotách“ a snažit se být „jak zásadoví, tak pragmatičtí: zásadoví v našem závazku k základním hodnotám, suverenitě a dodržování lidských práv; pragmatičtí v tom, že si uvědomíme, že pokrok je často postupný, že zájmy se liší a že ne každý partner sdílí všechny naše hodnoty.“ V praxi to znamená, že Carney pár dní před Davosem zaletěl do Číny, uzavřel s ní „strategické partnerství“ a dohodl se na olbřímích investicích a snížení cel. Řekl mu někdo, co se děje v Tibetu? (A co se vlastně děje v Tibetu?)

Ocitáme se v poněkud paradoxní situaci. Levice oslavuje projev bývalého bankéře a člověka, který rozumí ekonomii. A zároveň zlomyslně sdílí fotky, na kterých omedailovaného Havla ňuchá George W. Bush. Liberálové sdílejí pasáže, ve kterých Carney cituje Havla, protože nepochopili, že Carney oznamuje konec Havlovy politiky (minimálně té porevoluční, resp. její posmrtné karikatury). Miroslav Kalousek, zakládající teď už ale opravdu skutečně pravicovou a rozpočtově odpovědnou stranu, pere svou tibetskou vlajku a vyráží na barikády. A lidé na pravici o ničem z toho ani netuší, protože je to příliš složité téma na to, aby ho na ně mohl řvát zaostalý panic mezi reklamami na suplementy.

Nezbývá proto, než se alespoň omluvit.

Ne vykořisťovaným zemím globálního jihu nebo podobným killjoyům, ale někomu, kdo si to opravdu zaslouží.

Když jsme měli v čele země skutečného státníka, vizionáře a prognostika, nevážili jsme si ho. Dokonce jsme ho ponižovali, křivdili mu, a on se proto musel jako zraněný jezevec uchýlit pod ochranná křídla Vladimira Putina. Přitom tomu šlo zabránit.

Nemáme teď samozřejmě na mysli polobuzeranta Václava Klause (citace Pavel Landovský), nýbrž přítele čínského lidu Miloše Zemana, který chinamaxxoval ještě předtím, než to bylo slay. Chtěl nám ukázat stezku. Přivést exotické investice. Provdat Krtečka na pokusy do Pekingu. My jsme místo toho ověsili Prahu tibetskými vlajkami a křičeli na Si Ťin-pchinga lidskoprávní hesla. Nezralé fíky.

A teď jsme v prdeli.

Text načetla Hana Řičicová. Pustit si ho můžete na YouTube, Spotify nebo Apple Podcasts.