Při sledování včerejšího povolebního vysílání českých televizí a čtení různých „analýz” se člověku nemohlo nevybavit instagramové video, v němž František Ringo Čech představuje svůj nový obraz. Ve středu nekompromisní kompozice si na zelené louce hoví hnědé hovno. Má lidská ústa a ta se usmívají. Ringo se směje také a říká, že namaloval hovno. „Udělal jsem ho veselý. Protože proč smutný? Hovno musí být veselý.“ To je vibe, který bychom si měli následující čtyři roky udržet.
K povolebnímu blogu bychom jistě mohli přistoupit jako nemlčící většina českých komentátorů. Tedy vybrat si jeden dílčí výsledek a na jeho základě rozvinout blábolivý závěr o mentalitě české společnosti, který jsme měli už před volbami a který volby samozřejmě opět neomylně potvrdily.
Mohli bychom upozornit například na to, že kroužkující pražské voliče SPOLU evidentně nic nerozrajcuje tak jako podpora genocidy a zrada vlastní strany. Nebo se zasmát nad tím, jak novinář Tomáš Etzler, který si z voleb vzal ponaučení, že „v ČR žije spousta tupců, kteří nenávidí svoje děti a vnoučata”, píše ve 20:40 pod tweet Aleny Schillerové, že by si měla tentokrát za naše peníze nechat nafotit „i svoji prasečí kundu”. A zasadit to celé do kontextu mýtu o kultivovaném liberálním voliči, který sice oslavně hýká nad Pavlem Novotným, ale má vysokou školu a čistí si zuby.
Případně bychom se mohli vysmát Danielu Sterzikovi, který den po rozplynutí snu o změně režimu vyhlásil fanouškovskou sbírku na „uhlí do sklepa, elektřinu, benzín nebo hodiny klavíru pro děti“, a do národoveckého hnutí tak originálně inkorporoval osvědčené metody progresivní levice. (Vidlák zjistil, že jeho blog zajímá mnohem méně lidí, než si myslel. To se holt internetovým blogům stává.) Nebo české novinářské veřejnosti, poučené a probuzené seriálem Adolescence, která roky zkoumá manosféru, ale existence pirátcels, sžíraných nenávistí k mužům na vlastních kandidátkách, jí zcela uniká.
Zajímavý by asi mohl být i text o lidech, kteří jdou po vlastní volební porážce slavit před sídlo strany, která se do Sněmovny nedostala a je na tom tak ještě hůře než oni. Proč ale vířit slovíčka na dně tak prázdné nádoby, jako je Danuše Nerudová?
Zatímco Babiš formuje vládu s podporou nácků a fašistů, Starostové se aktuálně nejvíce radují z toho, že se do Sněmovny nedostali “komouši”. Nezničí nakonec demokracii spíše dezorientování liberální boomeři? Úspěch právní specialistky Julie Smejkalové, jejíž jediná kvalifikace spočívá v tom, že je mladá, tomu nasvědčuje. Racionální demokratičtí voliči totiž evidentně přistupují k volebním lístkům podobně jako důchodci ke slevovým letákům – kroužkují nejnižší čísla a v hlavě se jim při tom přehrává virální reelsko, v němž členka strany, která si předsevzala šíření dobré nálady, z tlampače řve na pokojnou skupinu zfanatizovaných důchodců, že jsou rudí vlastizrádci.
Také bychom mohli připomenout, že jsme měli – ostatně jako vždy – ve všem pravdu. Politika postavená na abstraktním idealismu a Havlově směšném, na melodramatických dichotomiích založeném kýči „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí”, nemůže ve střetu s populistickým realismem obstát. Zvlášť když se jejím prostřednictvím (stejně jako strašením) jen snažíte zakrýt vlastní selhání a ideovou i personální vyprázdněnost.
Arogance a chvástavost jsou nám ale naštěstí naprosto cizí.
Víme, že vy, buzíčci, od nás čekáte víc. Oprávněně a zcela správně. Samotné by nás nebavilo toliko opakovat již stokrát řečené, dokola omílat něco, co by klidně napsal Jindřich Šídlo, okomentoval Václav Dolejší nebo vyjádřil libovolný člen redakce Respektu. Včerejší výsledky je potřeba zasadit do kontextu, a to nejenom domácího, ale i mezinárodního. Dobrý komentář by měl ukázat nečekaný, liberálními novináři opomíjený úhel pohledu. Nasvítit něco, co ostatním uniklo. A přitom jít do hloubky a nebýt jen tweetem na tři normostrany. Končit nečekanou pointou, která nejen pobaví, ale především poučí a přivede k zamyšlení. Od toho je tady Buzerant. A proto:
Text načetla Jana Patočková. Pustit si ho můžete na YouTube, Spotify nebo Apple Podcasts.