Těžko bychom si mohli vysnít krásnější a optimističtější začátek roku. Naděje je všude kolem nás. Rusko pokračuje ve válce na Ukrajině a v destabilizaci Evropy. Spojené státy poprvé v historii napadly jinou zemí za účelem ovládnutí jejích ropných ložisek. V Íránu právě probíhá dost nesametové povstání. O Gaze už se raději znovu jen mlčí. A zatímco naši politici na svých profilech tančí, plní různé virální výzvy a postují jako nedostatkem sebevědomí zmítaní puberťáci, Karlos Vémola je stále v péči lékařů Nemocnice s poliklinikou Vazební věznice Praha Pankrác. Je tohle ještě život?

I reakce na středeční vraždu Renne Nicole Good ze strany úřadu ICE, který od začátku minulého roku obráží americká města jako kočovné Gestapo, ukazují, v jak nadějné době se aktuálně nacházíme. Přestože je ze všech videí evidentní, jak absurdně neadekvátní, zločinný a zrůdný zákrok byl, Republikáni a jejich podporovatelé i místní MAGA pepíci se rozhodli kamerový záznam prostě ignorovat. Křičí, že zfanatizovaná lesba na nebohého a vystrašeného veterána z Iráku najížděla! Nenajížděla. Chtěla ho přejet! Nechtěla. Agent se zotavuje v nemocnici! Nezotavuje. Záběry z jeho vlastní kamery ho vyviní! Nevyviní. Nemáte už věřit ani vlastním očím, jen magorům.

Poté, co ženu třikrát trefí do hlavy za to, že neuposlechla výzvu a nevystoupila z vozidla, což je podle řady lidí zřejmě zcela normální trest za tak závažný zločin, o ní vrah prohlásí, že je “zasraná píča”. Šokující to není. Vraždy Amadou Diallo nebo Trayvona Martina už v minulosti ukázaly, jak snadno můžete v “zemi svobody” zemřít rukou “ochráncůzákona” jen proto, že nejste bílí. Kde je ale White Lives Matter hnutí teď, když obětí není černoch? A jak velká zrůda musíte být, abyste se na zveřejněné závěry podívali a bránili agenta ICE a současnou americkou vládu?

Co na definitivní destrukci mezinárodního práva, řádění ozbrojených sil v ulicích a zaprodání Ukrajiny říkají čeští podporovatelé Donalda Trumpa? Kde jsou všichni ti Vondrové, Topolánkové, Kulidakisové a Durčákové? Může být vůbec pro česká média někdo až příliš zprofanový idiot, anebo stačí omílat bláboly stále dokola a všichni vás budou dál zvát do diskuzí jako relevantního odborníka?

Za hovno to však nestojí jen v zahraničí. Česká veřejná debata je už měsíce pohlcena sporem o svého dosud patrně nejubožejšího tragéda. Filip Turek, který – jak se ukazuje s každým novým zjištěním – dokázal v životě jen natáčet videa, obcházet pravidla, vymlouvat se a předstírat úspěch pro stejně narušené lidi, jako je on sám, se asi nakonec ministrem nestane. My všichni jsme však v mezidobí v zajetí populárních mluvících hlav, které i zde dokazují, že se hlavně rády poslouchají.

Stejní lidé, kteří nám před pár lety tvrdili, že prezident (Zeman) musí jmenovat ministrem doslova kohokoliv, koho mu premiér navrhne, nyní bez mrknutí oka namítají, že prezident (Pavel) rozhodně kohokoliv jmenovat nemusí. Stejní lidé, kteří před pár lety tvrdili, že prezident (Zeman) nemusí jmenovat ministrem někoho, kdo se mu nelíbí, dnes řvou, že prezident (Pavel) musí jmenovat úplně každého, koho si strana se 7% podporou vybrečí. Je intelektuálně poctivější průměrný fotbalový fanoušek, nebo politický komentátor? A je to jeho chyba, nebo chyba jeho publika a prostředí?

Situace se zřejmě v dalších měsících jen zhorší. Nemůžeme jít okamžitě k volbám a zkusit něco přímo změnit. Naše demonstrace se zdají zoufalé a bez jasného výsledku. Svět prochází změnami, které nejsme schopni postihnout. A nejpozději od roku 2016 to vypadá, že neustále politicky i společensky prohráváme s tím nejhloupějším zlem, nad kterým se přitom cítíme morálně i intelektuálně nadřazeni. Nemáme ani reálnou moc, ani řešení. Světlo na konci tunelu je protijedoucí vlak. Ale jsme tady.

Život pravděpodobně s výjimkou smrti nemá smysl. “Nikdo nemá žádné poslání”, mansplainuje nějaké ženě v jedné ze svých knih Kundera a je to pro něj úleva. Možná je to pravda, nicméně jsme na živu. A zemřeme. A proto musíme v mezidobí udělat něco zajímavého, čeho si budeme vážit. Z prakticky všech profilů na sociálních sítích na nás neustále vyskakuje, že bychom měli být bohatší, víc hot, chytřejší, úspěšnější, ve všem nejlepší a že bychom měli myslet především na sebe. Na svůj klid, na svůj odpočinek. Nejsme tady ale spíš pro druhé?

Jsme tady a než odejdeme, musíme pro někoho jiného udělat něco pečujícího, čeho si budeme vážit. Může to být práce, která vám dává smysl. Může to být starost o stárnoucí rodiče, příbuzné, vaše děti nebo kamarády, kteří jsou důležitější než deadliny či to, jak se sami cítíte nebo vypadáte. Ano, může to být i aktivita na sociálních sítích, kterou se skutečně pokusíte někoho oslovit. Může to být snaha získat opravdovou politickou moc. A what the hell, může to být i intersekcionální kroužek. Může to být cokoliv, čeho si budete vážit.

Nebudete potom šťastní. Tohle není motivační text. Žádnou odměnu za to nedostanete. A štěstí je nadto kategorie otroků. (Navíc jsme celou myšlenku vykradli z nějaké knihy Toni Morrison, i když to byl spíš instagramový reel.) Ale možná život spočívá v tom pokusu. Je to minimálně intelektuálně náročnější a zajímavější, než rezignovat nebo přepadnout na druhou stranu. A to stačí.

A pokud nevíte, kde začít, v těchto mrazech asi není špatné poslat peníze na Nocleženku.

Text načetla Klára Vlasáková. Pustit si ho můžete na YouTube, Spotify nebo Apple Podcasts.