V souvislosti s uvedením nového dokumentárního filmu Velký vlastenecký výlet do českých kin se na režiséra snímku Robina Kvapila snesla tvrdá kritika.

Chronicky online a chronicky nezaměstnaní propalestinští aktivisté mu hystericky vyčítají, že by se měl se štábem vydat spíš do Gazy. Považují ho za „selektivní maják“, který přehlíží Izraelem páchanou genocidu. Jde přitom o slabomyslné plácání lidí, kteří nejsou schopni ocenit komplexitu uměleckého díla a uvědomit si jeho poselství v celé zamýšlené šíři.

Podstata filmu je jednoduchá. Kvapil do auta naloží tři dezoláty a veze je na Ukrajinu. Tam s nimi postupně objíždí místa, na kterých spáchali ruští vojáci válečné zločiny. Naivně přitom v poněkud hopecore voiceoveru doufá, že tím změní jejich názor na celý konflikt.

Nepřekvapivě se tak neděje. Vybraní dezoláti od počátku zpochybňují především geopolitické souvislosti a důvody konfliktu – civilní oběti s nimi nemohou nijak pohnout. Rusku, které se podle nich brání, odpouštějí i zcela evidentní zločiny proti lidskosti. A právě nepochopitelné trvání na postoji formovaném propagandou tváří v tvář nepopsatelným zrůdnostem je leitmotivem celého snímku.

Zhruba tímto popisem by mohl končit dojem primitivního diváka, neschopného rozklíčovat skutečné významy. To by ovšem byla chyba. Kvapil totiž pod na první pohled banálním povrchem rozehrává důmyslnou hru aluzí.

Na paškál si bere české liberály, kteří se ohánějí humanistickým odkazem Václava Havla a sdílí každou fotku z Ukrajiny, zatímco již déle než rok vesele ignorují či dokonce schvalují apokalyptické záběry Gazy, kterou Izrael v rozporu se všemi normami mezinárodního práva srovnal se zemí.

Když dezolátka Petra halucinuje na místě masového hrobu ukrajinských civilistů o tom, že “jí to celý přijde fejkový“, je zřejmé, že Kvapil zde ve skutečnosti karikuje uvažování fanatických podporovatelů Izraele. Také oni k jakémukoliv záběru zabitých či hladovějících dětí z Gazy obsesivně píší, že jde o propagandu Hamásu. Stejně jako Petra si nedokáží přiznat, že fandí válečným zločincům. 

Patrně nejjasněji Kvapilův záměr probleskává v pasáži, ve které je zachycena školní výuka ukrajinských dětí v úkrytu charkovského metra. Účastníci zájezdu se dojímají nad tím, že se žáci kvůli bombardování nemohu jít o přestávce projít na čerstvý vzduch. Mrazivá paralela s palestinskými školáky zavražděnými Izraelem, kteří do své – ostatně rovněž Izraelem rozbombardované – školy také nedojdou, je prakticky hmatatelná.

Kvapil samozřejmě není zcela nekritický ani k odpůrcům genocidy v Gaze. Na příkladech psychiatra (možná až příliš okatě a prvoplánově oblečeného v mikině IDF), který ztratí nervy při první ostřejší konfrontaci s dezolátem Ivem, či překladatelky z ukrajinštiny, která v rozhovoru s Ivem působí jako karikatura labilní ženy, jež by „s vrahy nejednala“, a proto – paradoxně na rozdíl od Iva – nechce okamžitý konec války, aniž by navrhovala jakékoliv jiné realistické řešení, názorně ukazuje, že dosavadní strategie propalestinských aktivistů se často míjí účinkem.

Film graduje emotivním závěrem, ve kterém Kvapilova rozrušená spolupracovnice (zřetelně v dokumentu zastupující každého, kdo ještě nepřišel o rozum a není schopen mávnout rukou nad tím, že Izrael v Gaze zabil přeš 50 000 civilistů včetně téměř 20 000 dětí) apeluje na Iva, aby jí vysvětlil, jak může dál podporovat Rusko, přestože viděl, jakých hrůz se dopouští.

Ivo jí lakonicky odpovídá, že „už se o tom nechce bavit“ a „jeho názor je od začátku daný“. I zde Kvapil evidentně nastavuje zrcadlo všem, kteří „stojí za Izraelem“, „podporují Izrael, ale ne vládu Benjamina Netanjahua“, případně „nadále zůstávají přáteli Izraele, i když to, co se děje v Gaze, už začíná překračovat určitou mez“.

V zemi, kde David Borek s jen špatně skrývanou erekcí šíří z obrazovek veřejnoprávní televize progenocidní propagandu izraelské vlády, je Kvapilův dokument výjimečným zjevením. Před nepříliš známým režisérem je přitom třeba smeknout.

Zamlžit pomocí svých až absurdně rasistických facebookových příspěvků, vyzývajících k „srovnání Gazy se zemí“, skutečné poselství celého filmu a obelstít tak Českou televizi, která by jinak na dokument o genocidě páchané Izraelem dala peníze jen přes mrtvolu Jakuba Szánta a poloviny redakce zpravodajství, je jednoduše majstrštyk. Z Velkého vlasteneckého výletu, jinak z hlediska formy nezáživného a bez nápadu, to činí film roku.

Nejlepší umělecká díla pojednávají o tom, co na první pohled vůbec není zřejmé. Robin Kvapil nalákal do kina české liberální dezoláty, aby se vysmál jejich absurdnímu postoji ke genocidě v Gaze. Stejně jako každý génius však zůstává tupým stádem převážně nepochopen.