Začátek roku nás zanechal všechny až po krk ve sračkách. Zhroucení světového řádu, nová, zase úplně jinak zoufalá česká vláda, jedna válka za druhou. Není divu, že se na jaře snažíme vše vytěsnit. Titulkům tak už týdny dominují velryba Timmy, neschopná – stejně jako většina lidí – žít na svobodě; nedostatečně smrtící virus na výletní lodi (přiznejme si, že oproti kauze ponorky Titan poměrně slabota); a konečně vrchol zástupných problémů: sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Bude se v Brně příští týden hajlovat? A přijdou lidé, jejichž rodiče naskákali do ještě teplých německých peřin, o domy?

Přestože se zrádný sjezd nekoná v Praze a přestože od odsunu uplynulo už 80 let, vyvolala akce Meetingu Brno nečekané vlny. Občanská společnost se příkladně a bez jakékoliv dotace zorganizovala a vydala se masivně protestovat proti festivalu, na němž letos sudetští Němci například uctí památku obětí nacismu nebo se zúčastní bohoslužby. Programem se však nenechme zmást, cílem je ve skutečnosti zrušení Benešových dekretů. Lidé žijící posledních 80 let v jedné z nejbohatších zemí na světě a jejich potomci si totiž nepřejí nic jiného, než získat zpět svou nemovitost v progresivně rozvíjejících se Sudetech.

Využijete-li nejoblíbenějšího českého produktu – pervitinu –, který se právě ze Sudet mohutně exportuje do celé Evropy, můžete si nepochybně i v Chebu připadat minimálně jako v nejchudší části východního Německa. Čísla ovšem mluví jasně. Pokud žijete v Sudetech, vyděláváte méně, zemřete dříve, máte spíše tři exekuce než vysokou školu a volíte jinak než váš potomek, který se po studiu v Praze nebo Brně raději vrací domů už jen jednou za pár měsíců. Sudetští Němci to možná ani sami netuší, ale přesně po tomhle touží.

Na festivalu v Brně, jehož letošní téma zní “Kde domov můj”, se přitom příští týden neuskuteční pouze sjezd landsmanšaftu, ale mimo jiné i tradiční setkání Wintonových dětí či akce zaměřující se na válku na Ukrajině nebo na otázky romské menšiny. Díky protestům, které se týkají pouze sjezdu, si tak alespoň můžeme sestavit žebříček v Česku nejnenáviděnějších potenciálních sousedů. 1. Němci, 2./3. Ukrajinci a Romové (záleží, kdo je zrovna viditelnější), 4. Jiní Češi.

Je samozřejmě otázkou, jaký má celá akce smysl a proč ji vůbec všichni řeší. Přispěje se nějak ke smíření tím, že se sjezd uskuteční v Česku? Těžko. Mohli organizátoři očekávat, že se zdvihne odpor toho nejubožejšího, co náš národ nabízí? Ano. Je to celé nějak politicky či právně relevantní? Zruší se Benešovy dekrety? Ne. Přes to všechno jsme svědky divadla, v jehož rámci se ke sjezdu soukromého spolku na multižánrovém festivalu v Brně vyjadřuje Poslanecká sněmovna a 73 poslanců prohlasuje bezcenné usnesení odmítající sjezd, který tak jako tak proběhne. Až se dere na mysl otázka, zda by revize Benešových dekretů neměla být jen prvním krokem.

Je evidentní, že ohledně Sudet jsme bezradní. Ukazuje se, že odsun se v kombinaci se 40 lety sovětského plánování nedá napravit. Ostatně ani Němci si neví rady s východní částí své země, která i přes významné investice dál těžce zaostává za částí západní. Úvahy nad Marshallovým plánem pro Sudety jsou tedy liché. Nakonec ani zbytek naší republiky na tom není úplně skvěle. Mohlo by být líp. Je proto nutné přistoupit k razantním činům.

Jak dlouho ještě necháme neschopné frustráty z pohraničí, aby volili Babiše a Okamuru?

Zrušit Benešovy dekrety nestačí. Z Německa by se zpátky do Sudet přestěhoval jen blázen. Zrušme dekrety, jen pokud německá vláda slíbí, že sem vysídlí 3 miliony Němců! Jinou šanci tahle beznadějně zkurvená země nemá.