Proč zrovna já, říkala jsem si, když jsem se v sobotu ráno, vyčerpaná a s mentální kapacitou na nule, rozhodla vyjádřit k petici českých novinářů proti izraelskému vraždění našich kolegů v Gaze.

Dovolte mi, abych byla upřímná: Gaza mě opravdu, ale opravdu nezajímá. Mám svých problémů dost. Takže se omlouvám všem, kdo se tímto tématem nějakým způsobem zabývají a 24 hodin denně o něm postují na sociální sítě, které slíbili před půl rokem opustit v rámci boje proti fašismu. 

Když jsem svůj sobotní status psala, šlo mi výhradně o sebe. Přišlo mi neuvěřitelné, že se nikdo nezajímá o to, proč jsem zatím petici nepodepsala. Nechápala jsem, že nikoho nezajímám ani já, ani můj extrémně složitý život a historie. Byť se nikdo neptal, rozhodla jsem se vyjádřit. Dnes už totiž nejsme nic než naše unavená a traumatizovaná značka. Netušila jsem však, že woke zrůdy chystají úder.

Přestože se mi i přes strašlivou slabost a mozkovou mlhu podařilo mlácením do klávesnice (odkoukaným z dokumentu “Reportáž psaná na benzínce”) zaplašit běsíky patologického narcismu, komentáře “kolegů” pod mým statusem nebraly na nic z toho ohled. 

(Opravdu můžeme do novinářské obce řadit každého, kdo se rozhodne na internetu spojovat slova do vět? Nebo ještě tvrději: vážně je dnes novinář každý, kdo si založí podcast nebo za sebe poskládá rozhovory a vydá je knižně? I takové otázky se honily mou znavenou myslí.)

Reakcí nechápajících, že mám za sebou opravdu náročný týden a že jsem se opravdu musela vyjádřit, jinak by mi praskla hlava, bylo nakonec tolik, že mi to vystačí ještě minimálně na několik desítek textů o misogynní nenávisti na sociálních sítích.

Kdoví, možná je pak seřadím za sebe do nějaké výjimečné knihy. Ale o tom to přece je, nebo ne? O potěše psát. O radosti vyprávět. Manosféře a fašismu navzdory.

Některé z nás jako by opustila všechna síla, některé opustila všechna soudnost, některé respekt, některé gramatika a u některých by bylo nejlepší, kdyby už proboha konečně drželi hubu, ale my všichni jsme tu s těmi texty byli vždycky.

Krásně to dokládá nový internetový blog Buzerant, který již brzy spustí brněnský umělec s chudobou Jakub Polách a expirovaný twink larpující za levicovou girlboss ženu Ivan Tvrdík. Gayové udělají doslova úplně cokoliv, aby nemuseli jít na terapii. V každým z nás je totiž narcistní krejzynka, co by někdy chtěla pořádně nakopnout nebo zastřelit nějakého jorkšírka, ale raději svou bolest vloží do sebelítostivého statusu, eseje nebo knihy rozhovorů, no nemám pravdu?

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, vážené osoby s rodovou identitou mimo binární struktury, máme se na co těšit.