Taylor Swift vydala novou desku. Očekávání byla nemalá. Nejprodávanější zpěvačka na světě se na albu The Life of a Showgirl spojila s nejúspěšnějším hudebním producentem posledních tří dekád Maxem Martinem. Anticipovali jsme otravný, ale neodolatelně chytlavý crème de la crème svůdných melodií, dostali jsme prošlé a nedochucené kuře se slepenou rýží.

Kromě vlažného přijetí posluchačů dostává Taylorka pořádně naloženo i v množících se hyperkritických think pieces kulturních žurnalistů. Její tvorba byla přitom donedávna uznávaná i v kruzích, kde byste to tak úplně nečekali: zatímco se problematická perfekcionistka se zálibou v dětinských sporech stávala kvůli uhlíkové stopě svého soukromého letadla největším znečišťovatelem životního prostředí mezi celebritami, interpretovala levicová média její Eras Tour jako safe space s dokonalými choreografiemi. Zdá se, že stačí v pár písničkách zmínit úzkosti nebo nenávist k mužům a progresivci vám leží u nohou.

U aktuální desky už podobně nadšené blouznění nepanuje. Může se ale Bad Blood z negativních recenzí odrazit v prodejnosti 32 variant fyzických kopií, na nichž album do dnešního dne vyšlo? Rozhodně ne. Kdo se směje z prvních míst žebříčků víc týdnů po sobě, ten se směje nejlíp. Když bývá Taylorka coby dospělá žena s mentalitou středoškolačky popotahována za nedostatek talentu, vokálního rozsahu nebo za nulovou auru, argumentují její stans čísly. Čísla totiž nikdy nelžou. A někdy je jich tolik, že pomáhají ignorovat deziluze.

Swifties se od vydání The Life of a Showgirl činili a přišli s několika zajímavými interpretacemi. Podle jedné z nich je dunivá podprůměrnost okupující hitparády, stadiony, kina a loděnickou výrobnu vinylů, jednoduše záměr: Taylorka nám ve stopáži 48 minut podprahově sděluje, že se tentokrát tak moc nesnažila. Nuda je cíl. V Česku tento názorový proud nejhlasitěji zastupuje například Tomíno Střeska, který vedle beauty influencera Tomáše Javůrka patří mezi nejznámější postavy swifties univerza (Marie Heřmanová promine). První zmiňovaný letos ochromil český Twitter, když si v centru Brna spletl natáčení televizního seriálu s druhým příchodem nacismu a v domnění, že tweetuje ze znovuobnovené Třetí říše, ukončil několikahodinový breakdown dnes už lakonicky ikonickým “i couldn’t care less”. Life of a Protektorát-girl. 

Nová hudba miliardářky larpující za CANCELLED! outsiderku je tak nudná, že se některé recenze soustředí hlavně na texty. Jenže ty jsou ještě horší. Zatímco Taylorka pravidelně zvedá ekonomiku měst, ve kterých vystupuje, většina recenzentů zvedá obočí třeba nad písničkou Wood o penisu Travise Kelcyho. Když se v ní interpretka s vrozenou neschopností performovat pokouší o koketující flirt s kouzelnou hůlkou svého fotbalisty, působí to podobně, jako kdyby vždy důstojná a elegantní Markéta Pekarová Adamová začala rapovat o péru Mariana Jurečky. Nepřekvapivě to nefunguje. Vyšší odborná škola lyrického cringe tím však rozhodně nekončí.

The Life of a Showgirl symbolizuje absolutní konec Brat éry. Vítězství showgirls nad spratky nedokládá nic lépe než porážka Kateřiny Konečné a Jany Bobošíkové v parlamentních volbách. Žijeme ve společnosti, která preferuje showgirls před brats, fašismus před komunismem, Izrael před Palestinou. Chytlavá empatie v podobě dospělého dialogu na desce Charli XCX je nám cizí. Dáváme přednost lyrické imaginaci na úrovni třináctileté holčičky zaseknuté ve středoškolských konfliktech, které ublížila její spolužačka a ona si jde do deníčku poznačit, že by té svini nejraději hodila písek do očí. 

Text načetla Markéta Gregorová. Pustit si ho můžete na YouTube, Spotify nebo Apple Podcasts.