Možná jste v uplynulých dnech a týdnech zaznamenali plejádu vyjádření konstatujících, že Jakub Polách je špatný člověk. To je nepochybně pravda. Vím to. Tato vyjádření však zcela ignorují fakt, že Jakub Polách je především špatný umělec. Absence kritické diskurzivní roviny, která by nasvítila šikanózní podstatu provinčního kolážisty z Brna, je podle mne obžalobou nejen českých mediálních teoretiků, ale i uměleckých vysokých škol. Právě “tvorba”, kterou Polách produkuje, je přitom klíčem k celé kauze.

Poláchovy oběti, které se v nejrůznějších komentářových vláknech začínají už naštěstí pomalu ozývat, jsou ze strany jeho obecenstva obratem zostuzovány a dehonestovány dotazy typu “co konkrétního udělal” a “máte nějaký důkaz”, na které logicky – vzhledem k prožitému traumatu – nejsou schopny adekvátně reagovat. Pokud vám nestačí vlastní dojem z každodenní online konfrontace s tímto “umělcem” se zvnitřněnou homofobií a vinou bílého muže, je právě pro vás tento text. 

Poláchův “umělecký výzkum”, opřený o experimentování s výrazovými prostředky tzv. stan kultury, tedy chronicky online neterapeutizovaných abracadabra twinků, není nic jiného, než pseudo-sofistikovaná snaha legitimizovat zesměšňování žen na internetu. Učebnicový příklad misogynie. Je to zhruba stejné, jako kdyby někdo přišel s tvrzením, že za účelem výzkumu rasismu potřebuje vyjet na Fulbrighta do Spojených států a procházet se v noci po neworleanských ulicích v bílé kápi s pochodní v ruce, protože si musí “vyzkoušet” výrazové prostředky skupin, které kriticky zkoumá. Absurdní blábol.

Tohle přitom není Poláchova první kauza. Že je rasista, mu v roce 2020 naznačil už Erik Carter. “Jsi ubožák”, napsal tehdy art director New York Times, přednášející na katedře designu Pratt institute, pod Poláchův mem glorifikující známého neonacistu a antisemitu. U nás? Ticho po pěšině. Zatímco západní odborná veřejnost už před pěti lety nevěřícně kroutila hlavou nad tím, že někdo takový může vůbec dostudovat bakaláře na umělecké škole, v Česku, které se teprve probouzí z kolonizačního šlofíku, jsme mezitím svědky “tvorby”, která je podle FaVU dokonce “doktorandským výzkumem”. Důvod je jednoduchý: ne nadhodnota, nýbrž nadprodukce.

Obrázků či videokoláží, které Polách generuje pomocí nejmainstreamovějších nástrojů umělé inteligence, je jednoduše tolik, že pokud si je vědomě neskryjete, nakonec stejně někde vybafnou, aby žadonily o vaši pozornost. Nedá se tomu uniknout a nedá se na to v jednotlivostech nijak reagovat. Obdobně se chová i samotný autor. Svůj bezcenný kýč vytváří jen proto, abyste na něj reagovali. Bude jej vytvářet tak dlouho, dokud jej budete sledovat. Reference roztříštěné v editech bez smyslu, začátku a konce přitom jen maskují absenci jakékoliv skutečné invence a talentu. Jsou smutnou ukázkou toho, jakým odpadem se česká veřejnost dobrovolně a s radostí láduje.

Poláchova “tvorba” do sebe navíc nyní paradoxně zakomponovává i množící se výpovědi jeho obětí. Vágní vyjádření v nejrůznějších komentářích o šikaně jsou dlouhá a interpunkčně sporná, nikdo ale vlastně neví, co si myslet. Roztěkaná a nesouvislá sdělení působí, jako by byla výplodem Poláchových alt účtů, které celou debatu debilizují a absurdizují. Stejně jako u zbylé kolážistovy tvorby vystává otázka, co si o tom myslet. Odpověď je jednoduchá: Vůbec nic. Nic tam totiž není.

Teoretici umění poslední dekády se nám snaží vysvětlit, že proti sobě aktuálně stojí vrchol progresivismu na straně jedné a vrchol fašismu na straně druhé. Obě barikády se předbíhají v tak vypjatých prohlášeních, až má člověk pocit, že historie umění kulminuje, že po několikrát oznámeném konci umění dosahujeme vrcholu (nebo spíše dna) právě teď. Proč se ale nemluví o tom, že v rámci divácké recepce zatím nikdo nevyvrcholil? Nikomu nestojí, nikdo nevlhne. Hodně se píše o umělé inteligenci, ale co umělecká inteligence?

Polách si propůjčuje nejrůznější postavy z panoptikonu nerovností, které obsesivně sdílí, aby zakryl, že ve skutečnosti nemá žádné téma. Jeho umění není ničím jiným než vyčpělým takem na zvyšování povědomí o minoritách ve snaze na nich kapitalizovat. Ano – nejen, že je prázdný, Jakub Polách je především woke. Aby si toho nikdo nevšiml, překračuje teď v deregulovaném prostředí sociálních sítí neexistující a dávno překročené hranice svým schizoidním repostováním latentně rasistických reelsek v zoufalé snaze ještě víc pohoršit asi 7 lidí, kteří celým cirkusem stále žijí.  

Je víc než zjevné, že obě strany probíhajícího konfliktu se navzájem potřebují – patologický narcis baží po pohoršení a zájmu, profesionální oběti zase zoufale vyhledávají opresora reprezentujícího systém, který je nutí pracovat. Mimochodem, je něco víc ironického, než materializovat uprostřed hořící planety v obrazech a plátnech na zdech vygrantovaných galerií autorské zpracování vlastních pocitů z života v kapitalismu? Nevím, nejsem umělec. Vystudoval jsem skutečnou vysokou školu. 

V poslední době se hodně mluví o tom, že umělecké instituce ovládli neomarxisté. To je ale zavádějící. Přesnější by bylo tvrdit, že umělecké školy ovládl woke lumpenproletariát. V tomto ohledu se lze jen smát dokola opakovaným tvrzením, že na sociálních sítích nyní dochází k “levicovému infightingu”. To je podobné, jako kdyby česká pravice za své opinion lídry považovala Pavla Novotného a Bratříčka a organizovala se kolem ideologického rozporu těchto dvou dementů.

Jediná omluva, která je v tuto chvíli na místě, je omluva všem socialistům, komunistům a dalším levicovým silám, kterým bylo v rámci celé pseudokauzy podsouváno, že strany konfliktu jsou jejich důležitými reprezentanty. Nejsou. Nechme je, ať se z našich daní perou v domění, že vytváří diskurz. Ukážeme tím, že jsme jako společnost ochotni tolerovat nejrůznější hlasy. Jen se, prosím, nesnažme věnovat pozornost tomu, co se pokouší verbalizovat.

A pokud někoho skutečně zajímá levicová politika, tak se v této řídké kejdě nesmočil a tento text nedočetl.