Přichází jaro, realitní influenceři a lidé bez vkusu se podobně jako čápi pomalu vracejí domů a zatím nebombardované Česko opět řeší největší výdobytek konzervatismu: kulturní válku. Tentokrát skutečnou. Ministerstvo kultury chystá pro letošek pod vedením autora sloky „herečky píšou scénáře píčou, zpěvačky píšou refrény píčou“ osekání grantové podpory značné části kulturního sektoru. Musí se šetřit. Proč se ale musí šetřit zrovna na nebohých dělnících kultury, kteří tvoří voličské jádro současné vlády? Kolik výstav o mezidruhovém komunismu a militantní jemnosti náš rozpočet ještě unese? A nejsou politici ve střetu zájmů?

Jelikož nelze čekat úspěch od demonstrace, na které za českou kulturu mluví Adam Dragun, a ne Jaroslava Obermaierová, je nutné začít shánět finance. Zdroje jsou. Ale kde? Zatímco různé internetové blogy zvažují paywally, kritický čtrnáctideník A2 si zřejmě jako první dovolil zahájit na svou činnost dobrovolnou sbírku. Přehlédněme nyní útoky, kterým Ádvojka od té doby čelí zejména na Twitteru, jehož bezsemenné osazenstvo si sice ještě ani nestačilo všimnout, že už dávno nejde o A2larm, ale ptá se, proč by něco takového mělo být placeno “z jejich daní”. Šlo by jistě namítnout, že lidé na Twitteru žádné daně neplatí, neboť jsou nezaměstnaní nebo OSVČ, a že mnohem vyšší částky míří každý rok na dotace různých českých miliardářů, což nikomu příliš nevadí, nejde-li o Andreje Babiše, ale proč si tím kazit začátek jarní mánie. Položme si raději otázku: Není to celé symptom něčeho většího? 

Místo kultury v našich životech a srdcích čím dál častěji zabírají politici. Různě se převlékají, plní populární výzvy, přehrávají nacvičené scénky, editují své top momenty z debat prostřihy z mainstreamových filmů, aby bylo jasné, že soupeř dostal opravdu „naloženo“, chodí pozpátku. Udělají zkrátka úplně cokoliv, abyste se dívali na ně, a ne na hodnotný nový film podpořený Státním fondem audiovize. Na politiky se potom dále nabaluje zvláštní sorta lidí, jejichž jediný obsah je politický. Přispějte na zaštítění demokracie či živobytí vykydaného bloggera. Za odměnu dostanete několikastránkový text vytvořený prostřednictvím umělé inteligence nebo duševní poruchy, který je podstatně stravitelnější než vítězná próza Cen literární kritiky.

Nejde však o omílané „vše je politické“, jež na vás na Instagramu křičí vaše nejzradikalizovanější bývalá spolubydlící. Skutečná politika se vůbec neřeší. Ocitáme se v čisté iluzi politiky, tedy – slovy ministryně financí – v “simulákru”. Politici upoutávají pozornost nikoliv proto, že politika je nuda a tupé stádo nedává pozor, nýbrž proto, že ve skutečnosti nenabízejí žádný obsah. Zbývá jen více či méně debilní estráda, která vás spíš zabaví, než zaujme, a která je prakticky k nerozeznání od popkultury. Estráda, kterou si platíme z daní.

Ať už jde o volené či nevolené politiky, model jejich financování je jednoduchý. Skládáme se na ně všichni. Platy, náhrady, státní příspěvek politickým stranám. Vše jde z eráru, tedy ze státního rozpočtu. Sponzoři přispívají jenom výjimečně, alespoň bavíme-li se o oficiálních kanálech. A zde je patrně ten problém! Češi chtějí silný sociální stát a nízké daně. Státní rozpočet není nafukovací. Politici by proto šli sami proti sobě, pokud by podporovali kulturu. Proč by měli zvyšovat rozpočet něčemu, co jim přímo konkuruje? Posílala by snad Nova jen tak peníze Primě? Samozřejmě, že ne. Na Ministerstvu kultury se vede tvrdý konkurenční boj politiků a kultury o prostředky na upoutávání naší, tedy vaší pozornosti, nikoliv diskuze o rozvíjení hodnot vytvořených lidstvem. Klempíř, kumštýř a politický marketér v jednom, to moc dobře ví.

Nevadí nakonec Prague Pride konzervativním politikům především proto, že se pár dní v roce neřeší oni, ale pejsci v ulicích Starého města?