Česká gay scéna je v hluboké krizi, kterou nevyřeší ani mikrodávkování Poppersu, ani již dlouho očekávaný autofikční román Filipa Titlbacha. Její příčinou je redukce velkých politických vizí na liberál-friendly queer minimum, které sice nepřineslo žádné výsledky, ale bylo donedávna alespoň štědře sponzorováno americkými firmami. Co si počít v post-woke éře, v níž korporátní duhovody vyschly? Mohou východisko nabídnout nadcházející volby? A spasí nás manželství pro všechny?
První indikátory queer krize se objevily letos v únoru. Znepokojivě velká část digitální veřejnosti se tehdy překvapivě snadno napojila na filozofii prostituta s lacinou pozorností Martina Hranáče, který se coby stará poctivá česká buzna rozhodl virálně monetizovat sebenenávist. Pokračovalo to v létě, kdy se v rámci turbulentního infightingu pražských progresivců odmítla jejich propalestinská část zúčastnit pochodu hrdosti. Do čela Pridu se místo nich postavil expirátský odborník Jan Lipavský, který celou akci rebrandoval na progenocidní Coachellu s možná až příliš edgy marketingem – ano, pro spoustu gayů jsou queer práva v Česku mnohem důležitější než životy desítek tisíc lidí v zemi, kterou ani nedokážou najít na mapě, ale nebylo tohle už přece jenom trochu moc?
Celá krize pak vygradovala v pánských šatnách neznámého pražského fitka, v nichž Michal Oczko, nádherný sameček a populární tvůrce neplaceného obsahu pro dospělé, zahájil suverénně nejteplejší fázi předvolební kampaně demokratických stran. Oděn jen ve vkusných tetováních a těsných slipech, v nichž pravidelně povstává nejtvrdší zbraň armády internalizované antiky, posílá online aktivista každý den na svých storíčkách do hajzlu všechny, kdo nevolí Piráty nebo vládní koalici. Při splachování queer dezolátů se tak stává pomyslnou hajzlbábou liberální demokracie, která k pisoárům nepustí hlasy z periferií. Místo toho, aby nám v tuto chvílí vyjeli na pomoc rytíři queer touhy, jež by měla zůstat apolitická, jsme nuceni jen přihlížet tomu, jak Kryštof Stupka v popiscích svých instagramových thirst traps nepoužil slovo aktivismus od chvíle, co svoji twink zkušenost rovněž zaprášil kreatinem.
Zatím vše nasvědčuje tomu, že jsme se ocitli v době queer temna. Potvrzuje to i věštba Pavlíny Louženské, Baby Vangy pražských korporátů. Ta v blátíčku instagramových reelsů uzřela, že krize bydlení a druhý nástup Donalda Trumpa mohou vést k tomu, že letos v zimě budou v Ankali všichni podupávat pouze v černých džínách a síťovaných crop topech – a to je ještě dobrý scénář. Pořád totiž hrozí, že ani po podzimních volbách se v Praze nemobilizuje dostatečné množství gayů a allies fascinovaných offlinem do takové míry, aby bylx ochotnx a schopnx zaplatit si Bolta do Vršovic. Pokud Ankali, oslabené masivními cenami tepla, nevybere v další sbírce dostatečné množství peněz, nezbude zpoceným twinkům při kouřových pauzách mezi sety nic jiného, než doplnit černé outfity pletenými ponožkami Luboše Bailadora. I zde platí, že zima jde vždy od nohou a mráz přichází z Kremlu.
À propos: co mladí SOCDEM, mají se kde hřát? Oranžoví twinkové vyměnili gay práva za teplo a voličskou základnu národovecného krbu, přičemž u několika z nich aktuálně hrozí, že se jim stresem z bránění Vidláka, plujícího “na stejné lodi s Charliem Kirkem”, propadnou tváře natolik, že ani nebudou potřebovat buccal fat removal. Kdo homofoby kvíří, má evidentně za tři.
Mnoho lidí se mě v této souvislosti ptá, co bych dělal, kdyby si mě Jana Maláčová ponechala v týmu jako autora editů a volebních hesel pro generaci twinků i po skončení jarní fáze kampaně. Odpověď je jednoduchá: po vzoru marketérů koalice Spolu bych jako sociálně-demokratický Pufflick vyrazil zaznamenávat ztvrdlou realitu queer temnoty.
Kamera, inspirována dynamickým střihem Fialových editů zoomujících na rozpukané póry dezolátů, by tentokrát ostřila na kožené či síťované detaily outfit choices nazdobených samečků před pražskými kluby. Záměr by byl jednoduchý: představit spektrum lidí, kteří chtějí být skrze instituci manželství povýšeni na rovnoprávné občany České republiky. Videa by to byla moc smutná. Ukazovala by totiž progresivní část společnosti na příkladech temných osudů lidí, kteří z periferie unikli do víru velkoměsta, aby se zde prosadili v některém z korporátních safe spaců. Tento životní upgrade měl přitom na jejich queer emancipaci natolik blahodárný účinek, že každý víkend tráví zfetovaní na technu s přesvědčením, že chronická promiskuita je progresivní odpovědí na patriarchální útlak, v němž vyrůstali.
Byla by to srdcervoucí série fragmentovaná do nepříjemně pravdivých editů dokládajících, že podobně jako ruskou propagandou ovládaní dezoláti se periferní zajíčci, indoktrinovaní neoliberální ideologií, proměnují s příchodem do velkoměsta v neempatické srnečky s extrémně pichlavými růžky. Stačilo! by pak díky tomu mohlo do svého programu zařadit mnohem jasnější odmítnutí manželství pro všechny. Jeho prosazení by znamenalo normalizaci epidemie nevlídnosti gayů, kteří by jako potenciální nová vládnoucí třída neměli slitování s nikým, kdo se navzdory všemu nezvládl prosadit v hyperkompetitivním prostředí stejně jako oni – ano, zase by to celé odsrala pracující třída.
Všichni, kdo si namlouvají, že by v naší rozvrácené společnosti něčemu pomohlo manželství pro všechny, se obrovsky mýlí. Na konci protapovaného dne je právě jeho nedosažitelnost jednou z mála queer tužeb spojujících korporátní svaloušky i periferní koloušky. Jakmile ho budeme mít, uvědomíme si, jak rozdílní jsme tu byli vždycky.
Text načetl Tadeáš Kuběnka. Pustit si ho můžete na YouTube, Spotify nebo Apple Podcasts.