Jistě i vy, stejně jako my, bedlivě sledujete aktuální dění okolo literárního podcastu TL;DR internetového deníku Alarm. Jeho poslední díl, v němž moderátoři Jan Bělíček a Eva Klíčová kritizují novou knihu Medúzy opavského autora Jakuba Stanjury, nelze popsat jinak než jako průser. Především Eva Klíčová, mainstreamová levicová novinářka, v podcastu dokazuje, že empatie s nepřiznaně autofikčními literárními postavami trpícími onemocněními zažívacího traktu jí skutečně vůbec nic neříká. Jsme snad na základní škole nebo tiktokovém streamu Luboše Bailadora, abychom si dělali srandu z něčí ne-defekace?
Do bot si nasrala nejen Klíčová, ale i celý Alarm. Debakl levicových stran v posledních volbách a absence jakékoliv skutečné moci cokoliv měnit poskytují ideální podmínky pro čistky a call-outy. Máme-li vytvořit společnost, ve které budou všichni v bezpečí před slovy, Alarm a Klíčová musí skončit.
Někteří z vás by mohli namítnout, že Alarm inkriminovaný díl podcastu smazal, což je přece správně. Ano, ale pozdě. Epizoda, v níž se Klíčová vesele vysmívá “hovňouskům”, byla zveřejněna už ve čtvrtek večer. Smazána ovšem byla až v pátek dopoledne. Tedy v době, kdy po náročném pracovním týdnu už celý díl dávno slyšela chronicky online progresivní scéna. Trapný krok, jen aby se neřeklo.
Ke smazání navíc došlo až po enormním tlaku zanícené instagramové komunity, formulující svou nespokojenost do řady komentářů a vět, nikoliv do tlačítka “nahlásit”. Musíme se ptát: smazal by Alarm problematický díl, kdyby k tomu nebyl dotlačen? Samozřejmě, že ne. Trůnil by tam doteď.
Stejně opožděná byla i “omluva”, která ze strany nejčtenějšího levicového mediálního domu přišla. Jakkoliv i my odmítáme internalizované kapitalistické vzorce a kult a fetiš práce, nelze podle nás v žádném případě akceptovat, že první (stručné) vyjádření bylo zveřejněno teprve v pátek odpoledne a podrobnější (stále nedostatečné) vyjádření celé redakce dokonce až v neděli večer. Souhlasíme proto s názory, podle nichž “ta omluva tady měla být mnohem dřív”. Nejpozději před vydáním nebo natočením celého dílu. Ostatně není nic horšího než zadržená a opožděná omluva, ze které navíc vyplývá, že Klíčová je nepoučitelná a neumí performovat autentickou lítost. Měla by tedy veřejný prostor opustit.
Co hůř, omluvě Alarmu se nedá věřit. Jak správně upozorňuje sám Jakub Stanjura, jehož prvotina Srpny pojednává o manipulaci a gaslightingu, celá kauza dost smrdí. Záměr poškodit jej jako člověka i autora cítíme i my. Z celého podcastu doslova čpí. Snad nikdo příčetný si nemůže myslet, že by Alarm pochválil knihu někoho, kdo se jmenuje Stanjura. Otevřete si jakýkoliv článek. Vyplavou na vás jen kila nenávisti a mikroagresí vůči jmenovci Stanjury, který se v reakci na omluvu Alarmu odvážně přiznává, že se “celý život setkává s tím, že mě lidi kvůli tomu nenávidí, aniž by věděli, kdo jsem”. Takhle se chová pečující levicové médium? Ani hovno.
Stejně tak si nelze nevšimnout, že věc má i nakladatelský rozměr. I zde souhlasíme se Stanjurou, podle kterého je záměrem Alarmu poškodit jej i “jako člověka, co vydal knihu v Hostu (který, přiznejme si, tahle dvojice v lásce nemá)”. Alena Mornštajnová, nenávratně poškozená kritikou Evy Klíčové, by mohla vyprávět. Pro českého autora a prodejnost jeho knih není nic horšího než ostrý a medializovaný útok levicové kritiky. Příklad Terezy Matějčkové je toho ostatně rovněž důkazem. Otázka, zda by měl existovat levicový mediální hegemon, který de facto gatekeepuje literaturu, je nasnadě.
Jinými slovy, z podcastu Bělíčka a Klíčové je evidentní snaha spláchnout Stanjuru do hajzlu. To se jim nesmí podařit. Skuteční levičáci se musí sevřít. Sevřít a vytlačit všechny, kteří šíří ve společnosti nenávist. Kteří šikanují ostatní. Naše hnutí musí být inkluzivní. Na konci. Předtím je ale třeba vytlačit všechny, kteří používají slova jako zbraně. Alarm, včetně “levicových novinářů”, jako jsou Bělíček a Klíčová, nepotřebujeme. Změna nikdy nepřijde ze shora. Musíme se organizovat. Je úplně jedno, kolik desítek tisíc lidí čte Alarm nebo jakékoliv jiné levicové blogy. Žádný text na nějakém internetu není tak prospěšný jako intersekcionální facilitovaný kroužek, kde se sejdete se svým kámošstvem a zorganizujete rostlinný swap, nebo úspěšná galerie, kterou týdně navštíví sedm lidí. Média jsou mrtvá, srazíky se stejně chronically oppressed lidmi jsou navždy.
Autoři tohoto textu poslední díl podcastu TL;DR neslyšeli.